Otázky a odpovědi

Co je vlastně svobodné zednářství?

Dalo by se říci, že zednářství je společenským hnutím, usilujícím o mravní zdokonalení člověka a lidstva. Je společenstvím výběrovým, což znamená, že samo rozhoduje o tom, koho přijme, a koho ne. Zednářem se lze stát jedině prostřednictvím zasvěcovacího obřadu po důkladném přípravném procesu. Je bratrstvem, založeným na vzájemné důvěře a toleranci, a v případě potřeby i podpoře. V neposlední řadě je Řádem, panuje v něm tudíž řádová disciplína, tj. vyžaduje se respektování rozhodnutí autorit – zvolených orgánů Řádu (to se samozřejmě týká jen vnitřních věcí zednářských, do soukromí nikdo nikomu nemluví). 

Je zednářství tajnou organizací?

Od prvopočátků své existence byl Řád svobodných zednářů považován za společnost přísně tajnou. Tento falešný pohled široké veřejnosti zednářům vždy velmi škodil, neboť v obecném povědomí převládá názor, že co je tajné, to je podezřelé. Pravda je daleko prozaičtější. Kdosi na to téma řekl: „Jakápak tajná společnost, když si jejich adresu můžete najít v telefonním seznamu?“ A dnes už i na Internetu.
Zednářská organizace tedy určitě není tajná – v tom smyslu, že by skrývala svou existenci, nebo pracovala v ilegalitě (ostatně existence této stránky je toho důkazem). Naopak, jedním ze zednářských principů je dodržovat zákony té které země. Veliká Lóže České republiky, stejně jako všechny její lóže, je řádně evidovaným občanským sdružením, má své IČO a řádně podává daňová přiznání. Na druhé straně je však třeba říci, že jsme organizací diskrétní, což mimo jiné znamená, že nezveřejňujeme seznamy svých členů. Je na svobodném rozhodnutí každého člena, zda svou příslušnost k Řádu přizná.

Je zednářství esoterní (okultní, hermetickou) organizací?

Na začátky svobodného zednářství měla jistě vliv tehdejší bratrstva růže a kříže, je také pravda, že zednářské rituály mohou trochu připomínat antická mystéria, s jakýmkoliv okultizmem však nemají pranic společného. Naše cíle jsou spíše filosofické a etické. Nicméně není zcela beze smyslu hovořit o zednářství jako o „alchymii ducha“. Je to ovšem třeba chápat obrazně – oním pomyslným alchymistickým tyglíkem je samotná lóže, a kamenem mudrců, měnícím obecný kov ve zlato, mají být sami zednáři, když po uzavření zednářské práce – „velkého díla“ – vyjdou do profánního světa. Pro zednáře však není charakteristický pověrčivý přístup ke světu. Naopak zednáři od svých historických počátků vynikali podporou vědy. Bylo a je mezi nimi mnoho významných vědců z různých oborů.

Je zednářství náboženstvím?

Ne. Zednářství není náboženstvím, nemá žádná dogmata, žádné předepsané články víry, žádné ideologické autority. Žádné konkrétní vyznání víry se nepožaduje. Přijímaní jsou křesťané, Židé, buddhisté, muslimové, ale třeba i ti, kdo mají jen jakousi „filosofickou víru“, bez příslušnosti ke konkrétnímu náboženství či církvi. Nicméně v hlavním světovém zednářském proudu, tzv. „regulérním“, se požaduje alespoň nějaká víra (říkáme „v nejvyšší bytost“, tedy v etickou autoritu metafyzicky zakotvenou, kterou pracovně – symbolicky – nazýváme Velikým Stavitelem Vesmíru). Při přijímacím obřadu vyžadujeme složení slibu na některou obecně přijímanou posvátnou knihu (u nás obvykle Bible, ale může to být např. i Korán apod., podle víry a volby uchazeče).
Zednáři respektují každé poctivé filosofické nebo náboženské přesvědčení a vždy kritizovali a kritizují náboženskou nesnášenlivost. Proto byli některými církvemi a náboženskými společnostmi dříve odmítáni.

Je zednářství sektou?

Ne. Charakteristickým znakem sekt je především autoritářství, slepá poslušnost nějakému vůdci či ideologii. Zednářství stojí na zcela opačném principu, zdůrazňuje osobní svobodu jednotlivce – proto se také jmenuje Svobodné zednářství. Svobodou v tomto smyslu se nerozumí jen svoboda občanská, ale i svoboda vnitřní, tedy duchovní nezávislost, což je pravý opak toho, jak funguji sekty. Proto si také lze jen velmi obtížně představit, že by člen nějaké sekty byl přijat do lóže. Dalším podstatným znakem, který nás odlišuje od sekt, je to, že nikoho nenutíme ani nepřemlouváme ke členství. Je-li nabídka vstupu do Řádu odmítnuta, respektujeme to jako svobodnou volbu dotyčného. Také vystoupit z Řádu lze zcela svobodně a bez překážek, což u sekt bývá problém.

Je zednářství elitním klubem?

Záleží na tom, co rozumíte elitou. Rozhodně není vyhrazeno elitě majetkové, tedy „klubem pro bohaté“. K tomu slouží jiné organizace, jako Rotary nebo Lions kluby. Rovněž nejde o elitu mocenskou – klub politiků, lobbistů, finančních oligarchů a podobně. Naopak, vedle náboženských a politických témat je v lóžích zakázán i byznys.
V jistém smyslu však lze odpovědět kladně. Naší touhou je soustřeďovat nejen morální, ale i – přestože platí zásada, že podmínkou přijetí není žádný stupeň dosaženého vzdělání – intelektuální elitu národa. (Jeden z našich bývalých Velmistrů to dokonce formuloval velmi tvrdě: „Zednářství není pro primitivy.“)

Je zednářství politickou organizací?

Ne. Lóže ani obedience se nevěnují politické činnosti. Politická témata (stranická agitace a podobně) jsou v lóžích zakázána. Zednáři jako jednotlivci se ovšem v politice angažovat mohou. Někteří jsou členy různých politických stran nebo občanských iniciativ, někteří se věnují politické publicistice, jiní se spokojují s rolí voličů.
Svobodní zednáři nemají – jak i z názvu vyplývá – žádný závazný politický program, ale přirozeně se hlásí k demokratickým a humanistickým hodnotám v politice a odmítají extremistické politické směry.

Je zednářství charitativní institucí?

Částečně. Obecná dobročinnost je jedním z poslání Řádu, ale je to spíše jakýsi „vedlejší produkt“. Podpůrné aktivity lóží mají směřovat v první řadě k chudým bratrům a ke vdovám a sirotkům po bratrech zemřelých. Nicméně je dobrým zvykem, že každá lóže vedle toho podporuje nějaký charitativní projekt. V některých zemích, kde jsou lóže bohaté (např. v USA) provozují dokonce celé nemocnice, domovy důchodců apod.

Tvoří zednáři jednu velkou celosvětovou organizaci?

Zednářství je rozšířeno ve většině zemí světa. Obedience v jednotlivých zemích jsou však organizačně samostatné a jsou spojeny vzájemným uznáním a bratrskou spoluprací na principu rovnosti. Neexistuje žádné „světové centrum“, které by jim bylo nadřízeno. Tedy ani zednáři v České republice nepodléhají žádné zahraniční autoritě.

Jak a kdy zednářství vzniklo?

Přesně nevíme, i když o tom už bylo napsáno mnoho knih. Za základní se považuje teorie, že se vyvinulo ze středověkých zednických a kamenických cechů. Jí poněkud konkuruje teorie „templářská“, popřípadě „rosekruciánská“. Na všech může být něco pravdy. Faktem je, že z doby před r. 1717 máme příliš málo spolehlivých dokladů, ale víme, že v tomto roce zednářství nevzniklo, nýbrž mělo za sebou již dlouhý vývoj. Dokumentovatelnou historií se můžeme vykázat od zmíněného roku 1717, kdy se čtyři (už existující) londýnské lóže spojily v jednu Velkolóži.

Proč zednáři nepřijímají ženy?

Předně, není to tak docela pravda. Existují zednářské organizace, které ženy přijímají – jednak tzv. smíšené obedience (pro muže i ženy), jednak čistě ženské lóže a obedience. To je ovšem, jak je jinde na těchto stránkách popsáno, tzv. zednářství liberální. Naopak regulérní zednářství, k němuž patří VLČR, je opravdu výlučně mužským řádem.
Proč? Jsme zkrátka konzervativní a ctíme to jako jeden z principů, na nichž bylo zednářství založeno. Ženám, které se chtějí zednářství věnovat, to ovšem z celého srdce přejeme – liberální zednářství nevnímáme jako nepřítele, ale jako alternativu pro ty, kdo věc vidí a cítí jinak. Máme s těmito obediencemi – na neformální úrovni – korektní a přátelské vztahy, v profánní sféře (např. v charitativní činnosti) můžeme i spolupracovat. Jediné, v čem nám naše pravidla striktně brání, je jejich diplomatické uznání a tím možnost vzájemných návštěv v lóžích.

K čemu slouží zednářské rituály?

Rituály jsou jakési divadelní jednoaktovky, působící na lidskou mysl tak, aby zprostředkovaly v člověku hlubší poznání sebe sama a podněcovaly jeho etický rozvoj.
Nejčastější jsou rituály pro uvádění neofytů do jednotlivých zednářských stupňů. Kromě toho existují rituály pro výroční příležitosti a významné události nebo při úmrtí bratra.

Jaký je smysl „zednářských tajemství“?

„Zednářská tajemství“ jsou v podstatě trojího druhu. Prvním z nich je identita žijících zednářů. Žádný zednář nesmí prozradit zednářskou příslušnost jiného člena Řádu bez jeho výslovného souhlasu. Je to princip diskrétnosti – jsme si vědomi, že taková informace by mohla někomu uškodit.  Naproti tomu, svobodný zednář se nemá za co stydět a svou zednářskou příslušnost by proto neměl skrývat.  Tato otevřenost je tendence posledních deseti let, kdy se zednáři stále více otevírají veřejnosti. Pořádáme přednášky, diskuse a společenská setkání i pro nezednářské hosty.

Druhým typem tajemství je vše, co je proneseno v lóži. Každý zednář, který si v lóži vezme slovo, plně spoléhá na to, že nic z jeho promluvy nepřekročí její hranice. Tím je zaručena naprostá svoboda slova a umožněna dokonalá otevřenost – je to něco podobného, jako zpovědní tajemství v katolické církvi.

Konečně třetím typem tajemství jsou vlastní zednářské rituály, hesla, poznávací znamení a podobně. Je však třeba říci, že již od konce 18. století docházelo pravidelně k jejich únikům a prozrazování. Dnes v každém specializovaném knihkupectví naleznete téměř vše, co kdysi spadalo do kategorie přísně utajovaných informací. A co nenaleznete tam, dozvíte se z Internetu. Z úcty k tradici nicméně zachováváme i tato tajemství (ona se také během dějin trochu mění), ale z jejich případných úniků si zas až tak těžkou hlavu neděláme. Naštěstí totiž existuje ještě jiné tajemství, které se zednáři zjevuje pomalu, jakoby bezděčně, během celého jeho zednářského života. A toto tajemství vlastně „prozradit“ nelze, protože se nesděluje slovy, ale osobním prožitím. Jak to dobře vyjádřil Casanova: „Muži, kteří vstupují do Řádu jen proto, aby se dozvěděli jeho tajemství, podstupují velké riziko, že zestárnou, aniž by je kdy objevili. Neboť poznat ono tajemství může jen ten, kdo pravidelně navštěvuje lóže, pilně přemýšlí, uvažuje, porovnává a dedukuje…“